Blue chip jsou prověřená mistrovská díla nejžádanějších autorů, u nichž hodnota roste kontinuálně a předvídatelně. Je to nejbezpečnější, ale zároveň nejdražší patro trhu s uměním. Zjednodušeně řečeno, jde o jména, u kterých se trh dlouhodobě neplete.
Fungují jako sázka na jistotu — poptávka po nich je trvalá a nabídka omezená, a tak jejich hodnota v čase pomalu, ale spolehlivě roste. Dlouhodobě dokážou porazit i akciové indexy, takže je řada sběratelů vnímá jako uchování hodnoty. Sledovat se dají třeba přes žebříček Artprice 100.
Protože blue chip je ta nejméně riziková část trhu — koupíte-li prověřené jméno, nespoléháte na to, zda autor „vyjde“, ale stavíte na kontinuálním růstu, který už dějiny potvrdily. To je klid, jaký spekulativnější patra nabídnout neumějí. Cenou za ten klid je ovšem nejvyšší vstupní částka.
Učebnicovým příkladem je Picasso — autor, jehož díla představují na trhu doslova sázku na jistotu. Právě u takových jmen se hodnota drží a dlouhodobě roste bez ohledu na módní vlny. Jsou to malíři, jejichž postavení v dějinách umění se už nezpochybňuje.
Hlavní úskalí je cena — blue chip je nejbezpečnější právě proto, že je nejdražší, takže vstup vyžaduje značný kapitál. Bezpečí navíc neznamená bleskový zisk; růst je tu spíš pozvolný a počítá se v letech, ne v měsících. A pozor, ne každé slavné jméno je automaticky blue chip, rozhoduje právě ta prokazatelná kontinuita hodnoty.
— Anna Pulkertová, zakladatelka Art Part Clubu
