Cenzura je situace, kdy někdo z pozice moci rozhoduje, které dílo se smí vystavit a které ne (potlačování projevu). Nejde jen o zákazy či ničení obrazů — často má tišší podobu, třeba když se změní, kdo dostane prostor a kdo o něj přijde. V jádru je to vždy střet mezi svobodou umělce a vnějším tlakem.
Umění umí pojmenovat věci, které jsou pro některé skupiny nepohodlné, a právě proto se stává terčem. Politická moc, instituce či různé zájmy se občas snaží usměrnit, jaký obraz světa se bude veřejnosti ukazovat. Napětí přitom nemusí přijít jen v podobě přímého zákazu — stačí změna vlády a s ní i nový pohled na to, co má reprezentovat zemi.
Protože svoboda umělce vypovědět svůj názor je jednou z věcí, podle nichž poznáme zdraví celé kultury. Když se rozhoduje o umění podle toho, kdo je zrovna u moci, přicházíme o rozmanitost hlasů i o schopnost umění klást nepříjemné otázky. A kde umlkne umění, obvykle brzy umlká i debata.
Připomeňme spor kolem polského umělce Ignacyho Czwartose a jeho účasti na Benátském bienále, který se rozhořel po změně vlády. Jméno umělce vybraného reprezentovat zemi se náhle stalo předmětem politického přehodnocení. Právě takové okamžiky ukazují, jak tenká bývá hranice mezi kurátorským rozhodnutím a politickým tlakem.
— Anna Pulkertová, zakladatelka Art Part Clubu
