Co jsou institucionální sbírky?
Jsou to umělecké sbírky, které dlouhodobě budují a spravují velké instituce (institucionální sbírky). Řeč je o domech jako Centre Pompidou, Tate Modern či MoMA, u nás pak třeba Národní galerie nebo GHMP. Dílo, které se do takové sbírky dostane, přechází z ruky soukromého sběratele do péče instituce, jež ho uchovává, zkoumá a vystavuje.
Jak institucionální sbírky fungují a proč na nich tolik záleží?
Instituce nenakupuje ani nepřijímá díla nahodile, ale vybírá je podle své odborné koncepce, takže každé zařazení je vlastně kurátorské rozhodnutí. Právě proto se přijetí do velké sbírky bere jako pečeť kvality, jakési odborné potvrzení, že autor patří do dějin umění. Není divu, že si toho trh všímá.
Jak institucionální sbírky ovlivňují hodnotu díla či kariéru umělce?
Zařazení díla do sbírky velké instituce je pro umělce zpravidla i výrazný impulz pro tržní hodnotu. Sběratelé totiž vědí, že autor, jehož práce visí v Tate či v Národní galerii, získává veřejné uznání i historickou váhu, a to se promítá do zájmu i cen. Kariéře umělce takové zařazení dodá důvěryhodnost, kterou penězi nekoupíte.
Můžete uvést příklad?
Představte si autora, jehož obraz koupí do své sbírky Centre Pompidou nebo pražská GHMP. Od té chvíle se o něm mluví jinak, jeho jméno se objevuje v odborných katalozích a na výstavách po boku etablovaných klasiků. A když se pak jeho další dílo objeví na trhu, sběratelé už vědí, že sázejí na jistotu.
— Anna Pulkertová, zakladatelka Art Part Clubu
