Co je performance?
Performance je forma umění, kde umělec nesahá po štětci, ale používá jako hlavní médium své vlastní tělo, pohyb, hlas či přímou interakci s divákem. Samotný proces je tu dílem, nikoli výsledek zavěšený na zeď. Divák navíc není jen pasivním pozorovatelem, jeho přítomnost a někdy i reakce dílo dotvářejí. A protože existuje pouze v okamžiku svého konání, je performance v podstatě neprodejná, po jejím skončení zůstává jen dokumentace v podobě fotek či videa a předměty, které při akci posloužily.
Kdy a jak performance vznikla?
Performance se zrodila v šedesátých letech dvacátého století, kdy umělci a umělkyně začali hledat bezprostřednější způsob, jak oslovit publikum, než nabízel obraz či socha. Často při ní testují vlastní limity, pracují s únavou, bolestí nebo nahotou, aby vyvolali okamžitou, syrovou reakci diváků. Nejde o efekt pro efekt, spíš o otázku, kam až člověk dojde, když se ocitne tváří v tvář živému tělu druhého.
Kdo jsou nejvýznamnější představitelé performance?
Klíčovou osobností je bezesporu Marina Abramović. Ve svém slavném díle Rhythm 0 dovolila divákům, aby s jejím tělem po dobu šesti hodin dělali cokoli pomocí dvaasedmdesáti připravených předmětů, včetně nabité zbraně, a testovala tak, kam až jsou lidé schopni zajít. K průkopníkům patří i vídeňský akcionismus Hermanna Nitsche či dvojice Marina Abramović a Ulay, jejichž společné akce se staly legendou. Není náhoda, že právě tato jména dnes najdete v nejvýznamnějších muzejních sbírkách světa.
Jak se performance rozvíjela v českém prostředí?
U nás se performance rozvíjela hlavně v sedmdesátých letech a byla úzce spojená s neoficiální scénou. Často šlo o nenápadné, tiché akce, které se daly číst jako forma jemného odporu proti tehdejšímu režimu. Mezi klíčové osobnosti patří Jiří Kovanda, Milan Knížák či Zorka Ságlová, jejichž tvorbu dnes připomínají i galerie a sběratelé. Není to krásný paradox, že to nejkřehčí a nejpomíjivější dokázalo přežít celá desetiletí?
Jak se dá obchodovat něco, co pomíjí?
Tady se skrývá celá logika trhu s performance. Protože akce sama pomine, na trhu se obchoduje to, co po ní zbude, tedy fotografie, video a takzvaný certifikát pravosti (dokument potvrzující, že jde o autorizovaný záznam konkrétního díla). Právě dokumentace a certifikát dělají z pomíjivého okamžiku sběratelsky uchopitelnou položku. Performance sice kdysi zpochybnila tradiční trh s uměním, dnes na něm ale plnohodnotně funguje, jen jinými dveřmi.
— Anna Pulkertová, zakladatelka Art Part Clubu
