Wet paint, doslova „mokrá barva“, jsou čerstvá díla stará jen rok dva, obvykle od mladých autorů do pětačtyřiceti let. Charakteristické je, že mizí umělcům pod rukama rovnou do aukcí, aniž by si stačila projít běžnou cestou trhem. Název krásně vystihuje, že barva na plátně ještě sotva zaschla.
Čerstvé dílo se objeví v aukci hned po vzniku a kolem mladého jména se rozhoří nadšení, které dokáže cenu vyhnat nahoru raketovou rychlostí. Jenže stejně rychle může spadnout, jakmile pozornost opadne. Je to tedy patro, kde se ceny pohybují prudce a nepředvídatelně.
Protože wet paint je zrádné právě svou svůdností — příslib rychlého zhodnocení láká, ale riziko je tu vyšší než kdekoli jinde na trhu. Kdo sem vstupuje, měl by vědět, že sází na autora, jehož místo v dějinách umění se teprve rodí. Pro toho, kdo chce sbírat s klidem, je to spíš patro k opatrnosti.
Představte si mladého malíře, o kterém se najednou začne mluvit — jeho obrazy staré sotva rok se objeví v aukci a vyšplhají na násobky původní ceny. Za pár sezon ale zájem ochladne a ceny se propadnou stejně prudce, jak vyletěly. Přesně tenhle horský scénář je pro wet paint typický.
Hlavní úskalí je, že nejrychlejší růst a nejrychlejší pád jdou tady ruku v ruce — dnešní hvězda může být za dva roky zapomenutá. Chybí tu prověření časem, které dává jistotu u zavedených jmen. Proto sem opatrný sběratel vstupuje s rozvahou a jen s tou částí prostředků, o kterou si může dovolit zahrát.
— Anna Pulkertová, zakladatelka Art Part Clubu
