Jak umění mění naše myšlení?

Účinky umění na naše emoce jsou známy již dlouho. Víme, že může mít terapeutický účinek a přináší estetické potěšení. Může být zážitkem, který si budete dlouho pamatovat. Studie čtyř psychologů Celie Durkinové, Eileen Hartnettové, Daphne Shohamyové a Erica R. Kandela z Kolumbijské univerzity k těmto zjištěním přidala i fakt, že naše kognitivní procesy se liší podle toho, zda se díváme na abstraktní nebo na realističtější umění. V rámci svého empirického experimentu propojili vědci teorii umění a kognitivní výzkum a navrhli experiment, který využívá teorii konstrukční úrovně. Ta je založena na experimentálních datech, která ukazují, že psychologicky vzdálené události, které se odehrávají dále v prostoru nebo čase, jsou reprezentovány abstraktněji než události bližší.

Clyfford Still, Bez názvu (1956)

Výzkumníci požádali 840 účastníků studie, aby přiřadili abstraktní či reprezentativní obrazy od umělců, jako jsou Chuck Close, Clyfford Still, Mark Rothko a Piet Mondrian, k situacím, které jsou časově nebo prostorově blízké či vzdálené. V rámci tří pokusů tohoto experimentu psychologové na základě odpovědí zjistili, že abstraktní obrazy byly mnohem častěji přiřazovány k vzdálené situaci než figurativní obrazy. Výzkum tak naznačuje, že abstraktní umění vyvolává větší psychologickou vzdálenost a podporuje duševní stav abstrahovaného myšlení.

Chuck Close, Autoportrét (1997)

Jako příklad těchto rozdílů v myšlení můžeme uvést piknik. Je přitom rozdíl v tom, jak o této události budeme uvažovat, když budeme vědět, že se koná zítra nebo až příští rok. „O zítřejším pikniku budete uvažovat v rámci jeho konkrétních rysů: co tam budete jíst, do kterého parku půjdete,“ uvádí Daphne Shohamy, docentka psychologie na Kolumbijské univerzitě a spoluautorka studie. „Piknik, který se uskuteční za rok, si naopak představíte pomocí abstraktnějších rysů, jako například jakou velkou zábavu si při něm s přáteli užijete.“

Edouard Manet, Snídaně v trávě (1862-63)

Tento příklad dobře ilustruje situaci, kdy se díváme na různé typy umění. Zatímco v případě realistického umění se naše mysl soustředí na detaily a na základě toho si zobrazenou scénu či motiv vizualizuje v konkrétní podobě a významu, u abstraktního plátna se naopak soustředíme na náladu a atmosféru obrazu a začínáme přitom uvažovat více abstraktně. „Umění má vliv na náš obecný kognitivní stav, který nad rámec toho, zda se nám to líbí, může měnit způsob, jakým vnímáme události a přijímáme rozhodnutí,“ říká Shohamy.

Mark Rothko, č. 14 (1960)

V souvislosti s abstraktním uměním by zde stálo za to zmínit ještě další zajímavou studii od neurobiologa Semira Zekiho, který ve své práci zkoumal, jak umění může stimulovat „konceptuální vztahy“ v naší mysli. Jako příklad můžeme uvést obrazy Pieta Mondriana, které podle Zekiho zjištění stimulují oblast mozku, která přináší radost z řešení hádanek. U abstraktního nebo konceptuálního umění spolupracuje několik oblastí předního mozkového laloku, aby našly řešení této „hádanky“, což v důsledku vytváří pocit uspokojení. Zapojují se přitom oblasti paměti, zpracování zážitků a část mozku zodpovědná za učení.

Piet Mondrian, Kompozice II v červené, modré a žluté (1930)

„Empirická demonstrace vlivu abstraktního umění na náš kognitivní stav objasňuje, že potěšení z umění, které všichni pociťujeme, je jen částí příběhu,“ uvádí psycholožka Daphne Shohamy v souvislosti s první studií. „Ukázalo se, že něco tak fluidního, jako je prožívání umění, má také prokazatelné a měřitelné účinky na to, jak funguje naše mysl,“ dodává vědkyně.

Celou studii s názvem Objektivní hodnocení reakce diváka na abstraktní a figurativní umění založené na teorii konstrukční úrovně (An objective evaluation of the beholder’s response to abstract and figurative art based on construal level theory) si můžete přečíst zde.