‍Umělecké maskování za války

Válka s sebou přináší mnoho zapeklitých problémů. Jedním z nich je i snaha uniknout zraku nepřítele, nebo jej alespoň vyvést z míry a ovlivnit jeho úsudek. Odborníky na vizualitu a vnímání světa jsou od nepaměti umělci, není tedy divu, že byli během světových válek povoláni na pomoc.

Oslnivé lodě

Avantgarda a modernismus ovlivnily i estetickou podobu vojenských operací. Během první světové války brázdily moře tzv. dazzle ships, na jejichž návrhu se podílel umělec Norman Wilkinson. Ten s cílem oklamat německá torpéda připravil pro vojenské velitele podklady, jak pomalovat lodě složitými geometrickými tvary v kontrastních barvách, které se navzájem přerušují a protínají. Záměrem tohoto do očí bijícího vzorování nebylo skrýt se, ale ztížit protivníkovi odhadnutí rozsahu, rychlosti a směru cíle lodi. „Primárním účelem tohoto schématu nebylo způsobit, aby nepřítel minul svůj cíl, když už byl v palebné pozici, ale aby ho zmátlo, když loď poprvé uviděl a měl odhadnout její přesnou polohu. Metoda kamufláže spočívala ve vytvoření barevných efektů takovým způsobem, že všechny části lodí jsou rozdělené různě kontrastními barvami, a proto je pro ponorku nepřítele obtížné rozhodnout o přesném průběhu napadení plavidla,“ vysvětlil funkci svých návrhů Wilkinson v roce 1919.

Maskované město

Ani druhá světová válka nenechala umělce zahálet. Ve čtyřicátých letech dvacátého století byly myšlenky o vizuálním vnímání z kubismu či ze surrealismu transplantovány přímo z uměleckých salonů do kasáren. Radikální umělci, kteří uprchli z německého Bauhausu do Chicaga, byli velmi brzy v USA přizváni k maskovací válečné revoluci. Mezi nimi vyčníval zejména László Moholy-Nagy, jehož tvorba ve formě kinetických plastik a maleb manipulovala s lidským okem pomocí vzorů, stínů a pohyblivých částí a byl tak ideálním kandidátem na zapojení do maskovacích strategií. Jako učitel na chicagské škole designu začal již několik týdnů po útoku na Pearl Harbor organizovat studenty ve snaze aplikovat myšlenky z umění na krytí budov, lidí i strojů. V roce 1941 byl Moholy-Nagy jmenován pomocníkem starosty s cílem ukrýt Chicago v případě útoku. „Během vichřic a bouří, v mlze i při jasném slunečním světle musel umělec létat nad Chicagem, aby absorboval pohled na město v různých podmínkách,“ uvedl jeho životopisec. „Zatímco bojoval s leteckou nemocí, kterou nikdy úplně nepřekonal, přemýšlel, jak skrýt rozlehlost jezera Michigan pomocí simulované pobřežní linie a plovoucích ostrovů.” Brzy se Moholy-Nagyova škola stala certifikovanou školou pro maskovaný personál a v roce 1943 tento všestranný umělec dokonce připravil výstavu o svých zjištěních v oblasti kamufláže. Ta se stala velmi populární nejen v rámci armádní přípravy.

Malířské techniky kamufláže

I ostatní spojenecké národy využily talentu umělců k tomu, jak opticky oklamat protivníka. Například ve Velké Británii surrealista a blízký přítel Picassa Roland Penrose zpracoval standardy v oblasti utajení do kapesního průvodce s názvem Home Guard Manual of Camouflage. Publikace byla pro vojáky návodem, jak využít uprostřed boje maskovací techniky vycházející z populárních malířských postupů, od kubismu po pointilismus. „Ve válce je zbytečné být pouze statečný, pokud statečnost znamená prezentovat se nepříteli jako neužitečný cíl. Mnohem lepší je použít inteligenci ke skrývání, abychom protivníka přiměli stát se cílem. Maskování není žádná záhada ani vtip. Je to otázka života a smrti, vítězství nebo porážky," uvedl svou knihu Penrose.

Fotografie jako zdroj odhalení či úkrytu

V Austrálii se oblasti maskování věnovali rovněž dva slavní moderní umělci, fotograf Max Dupain a malíř Frank Hinder. Pracovali na aplikování nejnovějších modernistických technik ve fotografii do válečných maskovacích strategií, od dvojitých expozic až po obliterační stínování, styl, který při pozorování ztěžoval rozlišení mezi popředím a pozadím. „Zrušení formy v rámci abstrakce, subverze surrealismu, dezorientace perspektivy koláže a fragmentace kubismu, to vše byly ve válce využitelné modernistické trendy,” říká profesorka Ann Elias, která příběhy zapojení některých umělců do války ve své práci zpracovala. „Je to velká ironie historie umění, že role modernistických umělců ve vojenském úsilí je do značné míry ignorována nebo zapomenuta,” upozorňuje Elias. „Možná to má něco společného s tím, jak nejednoznačný je rozdíl mezi historií násilí a historií estetiky," dodává historička.