Magdaléna Roztočilová

Skřítkovitá postava ve zlatých střevíčcích, s hlavou jako pučící modrý květ a s tělem obšitým barevnou přízí do tvaru pavích křídel. Vedle ní dvoumetrová bytost na čtyřech rudých nohách, s tváří podepřenou dlouhými copy. Pohádka? Sen? Či deník matky? Magdaléna Roztočilová (nar. 1989) je sochařka, která spojuje poctivé řemeslo s nespoutanou fantazií a v jejíž tvorbě se pomníky ve veřejném prostoru potkávají se surreálnými bytostmi z barevné pryskyřice. Pojďme se společně podívat, proč stojí za to ji znát.

Z Boskovic do ateliéru Jaroslava Róny

Magdaléna Roztočilová se narodila v Boskovicích na Blanensku a dnes žije a tvoří v Praze. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru sochařství Jaroslava Róny, kde se věnovala soše i malbě. Během studií absolvovala roční stáž u Krištofa Kintery na UMPRUM a další u Floriana Reithera z rakouské skupiny Gelitin. Dva velmi odlišné vzory: Róna s jeho magickou, archetypální figurou, Kintera a Gelitin s hravým, provokativním přístupem k materiálu. A obojí je v její tvorbě dodnes znát.

Už během studií začala pracovat na zakázkách. „Sochařství je moje cesta, způsob života, ale hlavně můj jazyk,” řekla v rozhovoru pro Blanenský deník. Před každou realizací podle svých slov čte životopisy, literaturu a zkoumá téma, které chce ztvárnit.

Pomníky, busty a paměť místa

Málokterá umělkyně její generace má za sebou tolik realizací ve veřejném prostoru. Pro rodné Boskovice vytvořila v roce 2015 památník obětem totalitních režimů a o čtyři roky později památník kardinála Tomáše Špidlíka, inspirovaný jeho erbem: srdce s ocelovým křížem, které z boku připomíná korunu. Na památníku pracovala dva roky.

V roce 2019 zvítězila ve veřejné soutěži na bustu Milady Horákové, která dnes stojí v budově Krajského úřadu Plzeňského kraje. Podle jejích slov šlo o její nejzběsilejší zakázku, protože na ni měla jen asi čtyři měsíce. Rok nato navázala výstavou Láska zocelená smrtí v liberecké MOON Gallery k sedmdesátému výročí justiční vraždy Milady Horákové. Jak sama vysvětlila, chtěla ukázat, že velké osobnosti naší historie vnímáme až příliš neosobně.

Mezi její největší realizace patří také plastika Delichorn v německém Selbu, městě porcelánu. Její sochy tak nežijí jen v galeriích, ale ve městech, kde je lidé potkávají každý den.

Pryskyřice, keramika, vlna: technika a materiály

Na začátku stály klasické sochařské materiály: hlína a sádra (tradiční modelovací hmota pro odlévání). Postupně je rozšířila o vlnu, textil, staré oblečení a kov. V posledních letech pracuje hlavně s probarvovanou a leštěnou epoxidovou pryskyřicí (syntetická hmota, která po vytvrzení drží tvar i barvu a dá se brousit do lesku), z níž vytváří i velké objekty. Kombinuje ji s keramikou a s vyšívací přízí.

Tvar a hmota jsou pro ni zásadní, ale stejně tak barva. Není divu: je zkušená malířka a barevnost svých soch ladí s malířským citem. Maluje i samostatně, výraznými barvami a s bohatou symbolikou.

Zkuste se u její sochy zastavit a všímat si povrchů. Kde končí lesklá pryskyřice a začíná matná keramika? Proč má postava právě zlaté střevíčky? Každý materiál u ní něco říká.

Bytosti ze snů a autoportréty

Co na sochách Magdalény Roztočilové uvidíte? Ústředním tématem je člověk a otázka, jak vyjádřit myšlenkové procesy prostřednictvím fyzického těla. Opakujícím se motivem jsou portréty, především stylizované autoportréty, tváře a masky. Její postavy jsou figurativní i abstraktní zároveň, fantaskní, někdy bizarní, s amorfními tvary připomínajícími plameny. Galeristé zmiňují vliv Hieronyma Bosche a surrealistů, jako byli Giorgio de Chirico či René Magritte (malíři, kteří stavěli na snové logice a nečekaných spojeních předmětů).

Mezi její hlavní témata patří identita, ženskost, sny, vzpomínky, láska i strach. Jako by celá její tvorba hledala různé podoby reality skrze hledání té vlastní. Opakovaně se u ní objevuje i myšlenka jednoty v mnohosti, kterou rozvinula například ve výstavě mozaik a soch Tajemství zahrady, volně inspirované knihou Genesis, v Mytologické chodbě Senátu Parlamentu ČR (2021).

Kam se tělo nevejde: nová kapitola

Na jaře 2026 představila ve Studiu Prám v pražských Vysočanech výstavu Kam se tělo nevejde pod kurátorským vedením Ivy Mladičové. Výstavu vybral týdeník Respekt jako výstavu týdne. Nové sochy z let 2024 až 2026 se věnují zkušenosti s mateřstvím, s její radostí a něhou, ale i se starostmi a strachy. Kritik Jan H. Vitvar je popsal jako empatické záznamy života „tady a teď” plné jinotajů a ocenil, jak se v jejím tvarosloví snoubí respekt k tradici s experimentem.

Patří sem Annino rozhodnutí, Chlupatá svoboda či dvoumetrová Tvar trifida, jejíž tvář složená z copů připomíná Arcimboldovy portréty (obličeje poskládané z ovoce, zeleniny a předmětů). Autorka si přeje, aby se v jejích sochách dalo číst jako v knihách. S otevřeným koncem, kde si každý najde vlastní příběh.

Studio Prám a společné příběhy

Magdaléna Roztočilová je zakládající členkou Studia Prám, uměleckého společenství absolventů a absolventek AVU a UMPRUM, které už přes deset let sídlí v bývalé tovární prádelně ve Vysočanech. Tvoří tu volná díla i sochařské zakázky a věnuje se také kurátorství. Ateliér sdílí se svým manželem, umělcem Jakubem Roztočilem. Na podzim 2024 spolu vystavili v Galerii Pekelné sáně projekt Dějiny se mají vyprávět jako příběh.

Kde ji uvidíte a proč ji sledovat

Její díla se objevila na výstavě Trafo Art Salon 2025 v pražské Trafo Gallery a během Prague Art Week 2026 v rámci série Bytová kultura v prostorách Sotheby’s International Realty, kde její barevné sochy kontrastovaly s funkcionalistickým bytem i s černobílými pracemi Davida Krňanského, Terezy Zelenkové a Daniela Vlčka. Vystavovala také v zahraničí, například v Bruselu.

Proč ji sledovat? Spojuje dvě polohy, které se málokdy potkají v jedné osobě: autorku veřejných pomníků a sochařku intimních, snových objektů. Její sochy jsou určené k životu v interiéru, ne k galerijnímu monologu. Sama v podcastu LOOP mluví o tom, že smysl umění vidí v tom, když jsme obklopeni předměty, které nás inspirují. Pro sběratele a sběratelky, kteří hledají figurativní sochu s výraznou barvou a příběhem, je to jméno, které stojí za pozornost.

Pokud se chystáte do Prahy, sledujte program Studia Prám a Trafo Gallery a podívejte se na její sochy zblízka. Uvidíte, jak se z pryskyřice, keramiky a příze rodí bytosti, které si budete pamatovat. Čím víc umění kolem nás, tím bohatší život.